mohu řešit kanál pro hlášení sám interně nebo to musí být u externí strany

Řešit sami nebo svěřit může obojí

Kanál pro hlášení může být zřízen interně s vlastním personálem a vlastními systémy, nebo může být svěřen externí straně. Směrnice ani Zákon na ochranu oznamovatelů neukládají jednu nebo druhou variantu jako povinnou. Co je však pevně dané, je že musí existovat procedura splňující řadu podmínek, bez ohledu na to, kdo poskytuje techniku a správu: musí existovat způsob, jak přijímat hlášení, někdo je musí moci zpracovávat, a lhůty pro potvrzení přijetí a vrácení informace musí být dodrženy.

V praxi nejde ani tolik o to, kde kanál sídlí, ale o to, kdo k němu má přístup a jak je zpracování zajištěno. Externě hostovaný kanál je často zvolen proto, že usnadňuje důvěrnost a anonymitu: zaměstnanec hlásí straně, která nemá přímý vztah s zaměstnavatelem, což pro některé hlásitele snižuje překážky. Interní správa může být právě tak vyhovující, pokud je zajištěna důvěrnost a osoby přijímající a zpracovávající hlášení jsou správně pověřeny. Kterou cestu si zvolíte, volba často zasahuje také do spoluúčasti zaměstnanců: rada zaměstnanců má právo souhlasu s pravidly hlášení, a tento souhlas platí jak pro interní, tak pro externí uspořádání.

Co článek 9 a článek 2 řeší a neřeší

Článek 9 směrnice (EU) 2019/1937 popisuje postupy pro interní hlášení a zpracování s požadavky na důvěrnost, potvrzení přijetí a vrácení informace, ale bez předpisu týkajícího se technického nebo organizačního umístění kanálu. Článek 2 Zákona na ochranu oznamovatelů to rozvádí pro interní hlášení v nizozemské legislativě a ponechává volbu mezi interní správou a externí delegací rovněž otevřenou. Otázka, zda musí být něco povinně v rukou externí strany, není kladně potvrzena žádným z těchto zdrojů; stanovují požadavky na výsledek procedury, nikoli na formu, v níž je zorganizována.