Kdo se dozvědí, kdo hlásil?

Identita zůstává v malém okruhu zpracovatelů

Identita oznamovatele je v zásadě známa pouze osobě, která nahlášení obdrží a zpracuje: určenému funkcionáři nebo malému týmu v rámci organizace. Mimo tento okruh se identita nesdílí — ne vedoucímu, ne kolegům, ne osobě, kterou se nahlášení týká — pokud se oznamovatel sám výslovně nesouhlasí nebo neexistuje právní povinnost údaje sdílet, například při trestním vyšetřování. Tato povinnost mlčenlivosti se vztahuje na každého, kdo je na zpracování nahlášení zapojen, i když tato osoba není konečně odpovědná.

Tento princip platí jak v Nizozemsku, tak v Německu, protože oba státy zakotvily evropskou směrnici o ochraně oznamovatelů v národní legislativu. Váha přikládaná této ochraně se však v praxi liší: v Německu je porušení důvěrnosti identity předmětem pokuty stanoveného v samotném zákoně, jako jedno z těžších porušení vedle odvetných opatření a bránění v nahlášení. V Nizozemsku nemá Dům pro oznamovatele v současné době pravomoc jej pokutovat, ale ochrana identity oznamovatele je jedním ze tří důvodů, pro které se v budoucnu uvažuje o pravomoci udělovat sankce.

Článek 16 směrnice zavazuje k mlčenlivosti

Povinnost mlčenlivosti ohledně identity oznamovatele vyplývá z článku 16 směrnice (EU) 2019/1937, která byla v Nizozemsku implementována do zákona o ochraně oznamovatelů a v Německu do zákona na ochranu oznamovatelů. Oba zákony tak vycházejí ze stejného evropského základu, s vlastní úpravou dohledu: v Nizozemsku je pravomoc udělovat sankce ještě v přípravě zákona, v Německu je již pokuta za porušení důvěrnosti zařazena v § 40 HinSchG.