Platí pro mou pobočku německý zákon o ohlašovatelích?

Pro německou pobočku platí německý zákon, ne nizozemský

Pobočka v Německu podléhá ve většině případů německému Hinweisgeberschutzgesetz (HinSchG), bez ohledu na to, co je již v Nizozemsku upraveno. Německý zákon pracuje se stejnou hranicí jako nizozemský zákon o ochraně oznamovatelů: od padesáti zaměstnanců platí povinnost zřídit interní kanál pro oznamování. Při počítání se bere v úvahu počet zaměstnanců pracujících v Německu, nikoli celkový počet zaměstnanců celé organizace na světě. Nizozemský zaměstnavatel s německou pobočkou s padesáti či více zaměstnanci se tak setkává se dvěma samostatnými zákony, které běží vedle sebe: nizozemský pro název část, německý pro německou část.

Povinnost může vzniknout i pod hranicí padesáti zaměstnanců, a to pro zaměstnavatele v oblasti poskytování finančních služeb, investičních podnikání a prevence praní peněz a financování terorismu. Jde o stejnou výjimku jako v nizozemském zákoně, pouze s mírně odlišným zněním. Německá pobočka, která zůstane pod padesáti zaměstnanci, se tedy automaticky nevyhnula povinnosti, pokud pobočka působí v jednom z těchto odvětví. V ostatních ohledech následuje německá úprava z velké části stejný systém jako nizozemský: potvrzení o přijetí a lhůtu pro informaci o vyhodnocení, roli zaměstnaneckého výboru srovnatelnou s nizozemskou radou zaměstnanců a vlastní externí bod pro oznamování u Bundesamtu für Justiz.

Kde se to nachází: HinSchG a článek 8 směrnice

Německá povinnost zříditi interní kanál pro oznamování je uvedena v Hinweisgeberschutzgesetz, s hranicí a sektorální výjimkou v § 12 abs. 3 HinSchG. Tento zákon je německou implementací článku 8 směrnice (EU) 2019/1937, stejné směrnice, na níž je založen i nizozemský zákon o ochraně oznamovatelů — proto se oba zákony tak podobají, ačkoli jde o dva zcela samostatné národní zákony platné pro svá vlastní území.