vyšetřování hlášení trvá dlouho, mohu prodloužit lhůtu pro odpověď

Tři měsíce jsou právní limit, nikoli orientační lhůta

Lhůta pro poskytnutí zpětné vazby je stanovena na maximálně tři měsíce od potvrzení přijetí, a tato lhůta není něco, co si zaměstnavatel může sám prodloužit. Článek 9 směrnice (EU) 2019/1937 hovoří o přiměřené lhůtě, která není delší než tři měsíce, a to "není delší než" je maximum, nikoli cílová hodnota, kterou by se mohla zvýšit, pokud by vyšetřování potřebovalo více času. Pokud vyšetřování trvá déle, nezmění se tím момент, kdy oznamovatel zaslouží zpětnou vazbu — změní se pouze to, co ta zpětná vazba obsahuje.

V praxi to znamená, že zpětná vazba poskytnutá v rámci lhůty nemusí obsahovat konečné rozhodnutí. Mezistavy — vyšetřování probíhá, byly provedeny tyto kroky, tento krok se očekává — také vyhovují povinnosti informovat oznamovatele v rámci lhůty. Co se nemůže, je zastavit čas nebo prodloužit samu lhůtu, protože vyšetřování ještě není hotovo. Kdo si není jistý, co přesně se musí stát během těch tří měsíců, najde vysvětlení v tématu kdy musí být oznamovatel informován o posouzení a kroky pro období bezprostředně po podání oznámení v co dělat po přijetí oznámení od oznamovatele.

Odkud to vyplývá: článek 9 směrnice a článek 2 zákona o ochraně oznamovatelů

Článek 9 směrnice (EU) 2019/1937 formuluje lhůtu pro poskytnutí zpětné vazby jako maximum tří měsíců, které má dát oznamovateli jistotu, kdy se doví něco — nikoli jako minimální lhůtu, kterou by mělo vyšetřování čekat. Článek 2 zákona o ochraně oznamovatelů převzal tuto povinnost pro vnitřní postup hlášení v České republice, aniž by obsahoval samostatnou možnost prodloužení. Také § 17 německého zákona na ochranu svědčících (Hinweisgeberschutzgesetz), který popisuje průběh vnitřních hlášení, vychází z této pevné lhůty jako rámce, v jehož mezích by měl oznamovatel od organizace něco slyšet. Žádný ze tří zdrojů nenabízí právní základ pro prodloužení samotné lhůty v případě dlouhého vyšetřování.