Musím umožnit anonymní hlášení?

Anonymní hlášení není zákonnou povinností

Ne, zaměstnavatel není povinen umožnit anonymní hlášení. Jak nizozemský zákon na ochranu oznamovatelů, tak německý Hinweisgeberschutzgesetz ukládají povinnost zavést interní kanál pro hlášení, postup a související lhůty, ale ani jeden z těchto zákonů nestanoveného povinnost, aby zaměstnanec hlásil bez uvedení jména. Kanál pro hlášení, který přijímá pouze hlášení na jméno, tedy splňuje základní zákonnou povinnost.

Rozdíl spočívá v tom, co se stane, pokud přijde anonymní hlášení, a tento rozdíl není kosmetický. V Nizozemsku se anonymní hlášení nemusí zpracovávat; zaměstnavatel se jím nemusí zabývat. V Německu je tomu jinak: pokud přijde anonymní hlášení, mělo by se s ním pracovat, i když neexistovala povinnost zřídit pro něj kanál. Pro organizaci, která je činná v obou zemích, to znamená, že stejná stránka pro hlášení může v Nizozemsku ignorovat anonymní hlášení, ale v Německu ne. Navíc v obou zemích platí, že rada zaměstnanců (Nizozemsko) nebo Betriebsrat (Německo) má právo souhlasu na nastavení režimu hlášení — i pokud anonymní hlášení není součástí, není tento souhlas procesu bez závazků.

Co říkají Wbk a HinSchG na toto téma

Prostor pro vlastní rozhodnutí v této záležitosti vychází ze samotné evropské směrnice: článek 6 směrnice (EU) 2019/1937 výslovně nechává volbu ohledně anonymních hlášení členským státům. Nizozemsko tuto volbu vyplnilo v zákoně na ochranu oznamovatelů, který neobsahuje povinnost zřídit anonymní kanál a přijaté anonymní hlášení se nemusí zpracovávat. Německo má ve § 16 Abs. 1 Satz 4 HinSchG stejnou svobodu nezřizovat anonymní kanál, ale vázalo na již přijaté anonymní hlášení povinnost jej zpracovat.