musí moci zahraniční zaměstnanci hlásit ve svém vlastním jazyce

Hlášení ve více jazycích není právní povinností, ale prakticky se doporučuje

Zákon předepisuje jazyk nebo jazyky, v nichž má být kanál pro hlášení nabízen. Článek 9 směrnice (EU) 2019/1937 určuje, že zaměstnanci musí obdržet jasné a přístupné informace o postupu hlášení, a článek 2 zákona na ochranu oznamovatelů stanoví, že interní postup musí být k dispozici v písemné nebo elektronické podobě. "Přístupný" není v zákoně převeden na konkrétní jazykový požadavek, ale v týmu s mnoha zaměstnanci nemluvícími holandsky je praktické se ptát, zda jsou informace srozumitelné všem, kteří je budou muset používat.

Pro organizace s mezinárodně složeným personálem je proto běžné nabízet stránku pro hlášení a související vysvětlení ve více než jednom jazyce, i když to není formulováno jako samostatná právní povinnost. Jak se to provádí — pevná sada jazyků nebo možnost hlašovatele si sám zvolit jazyk — je na zaměstnavateli. To odpovídá širší otázce jak informuji zaměstnance o kanálu pro hlášení, přičemž jazyk a přístupnost informací jsou stálým bodem. Také při samotném přípisu postupu, jak je popsáno v co musí obsahovat předpis pro oznamovatele, je cílová skupina zaměstnanců výchozím bodem pro formu, kterou zvolíte.

Co článek 9 a článek 2 řeší a neřeší

Článek 9 směrnice (EU) 2019/1937 vyžaduje jasné a přístupné informace o postupu a článek 7 téže směrnice upravuje vytváření interních kanálů pro hlášení obecně; žádné z těchto ustanovení neukazuje jazykový požadavek. Článek 2 zákona na ochranu oznamovatelů opakuje požadavek, aby byl postup zachycen písemně nebo elektronicky, aniž by byl předepsán konkrétní jazyk. Volba vícejazičnosti tedy nevyplývá přímo z právního předpisu, ale ze způsobu, jakým organizace sama naplňuje požadavek přístupnosti.